Silenec | Vzpomínky a stesky jednoho blázna

Hlas mé duše

Staletí bloudím sem a tam
na slunečních plážích nebývám
dnes jako před tisíci lety prve
okusím mladé panny horké krve
s úsměvem andělů a úmysly vlkodlaků
vydám se na lov duší lidských vraků
za noci temné když hvězdy jasně planou
nezáří mé temné oči po vraždě hanou
neumím se dívce láskou věrnou zaslíbit
jen s úsměvem ji smrtelně chci políbit
cítit jak její krev posilní mě na duši
ženouc se k srdci které již nebuší.

Jak žiju

Raději se živím krví něžného pohlaví
protože jen ta mi pocit síly a moci nastaví
nehodlám žít tak jak všichni chtějí
to bych dávno propadl dnešní doby beznaději
proti proudu řeky stále jdu já proti všem
protože vzdor je život a život je svoboda
nechci zatrpknout a duši mít jak kus troudu
jen svobodní vzdorují a mrtvý plavou po proudu.

Vyznání

Jsem psancem noci a zvrácené touhy
život jež žiji zdá se mi pekelně dlouhý
chci chodit nocí sám a oddávat se hrám
zabořit jazyk svůj do něžného klínu
zbavit tak svou duši na chvíli splínu
vidět jak dívka zmítá se ve slastné křeči
prožít si orgie bez těch zbytečných řečí
cítit jak její klín prudce se slastí vzdouvá
sledovat jak její tělo pohltila prastará touha
zatratit na věky v boha a anděly víru
sexem a krví získat zas svou krutou sílu
v orgasmu vyrazit k jejímu něžnému krku
pít její krev jak papír saje inkoust z brku
sednout si polonahý na měsíční svit
věčně tak jak žiji budu asi dále žít

Odraz mé duše

Viděl sem blázna
přede mnou stál
zvedl sem ruku
to samé udělal
řekl sem větu
řekl ji hned též
zapálil si cigaretu
já kouřil též
zmateně pohlédl do očí mých
ten pohled temný byl upír v nich
típl sem cigaretu
zašlápl ji též
cokoliv sem udělal
udělal to taktéž
pak však mě něco jen napadlo
nevidím blázna...přede mnou je zrcadlo.

Noční život

Kolikrát po nocích ještě vyrazím do ulic
a po mé procházce v lidech z života nezbude nic
v bezpečí noci skrývám se ve stínech
dávno již nebažím po dobrých vínech
když dívka nevinná nejistě pak kráčí tmou
mé smysly hnány jsou touhou prastarou
v očích má obavy když ruka bledá má
po jejich tvářích lehounce sklouzává
polibek letmý a její hruď rychleji ve vzdouvá
to lidské tělo ovládne chtíče hned touha
v těsném mém obětí omámením upadá
polibky vroucí vpíjí do mých rtů tak ráda
pak mé rty sklouznou jen k jejímu krku
ticho se přeruší v zběsilém srdečním tluku
zasténá nevinně a v náručí mi náhle chabne
mé mrtvé srdce však zůstává chladné
bezvládné tělo chytám již z paměti
co s ní se stalo jen chvíli měla ponětí
do mých úst řine se životadárná řeka
když ještě chvíli její skomírající srdce tepá
lahodná chuť a nesmírná prostoupí mě síla
zas jedna zjistila že v upíry je oprávněná víra
není již krve zbila jen mrtvá krása nevinná
bledý líc její letem k zemi se teď ubírá
otřel sem ústa a pohlédl na tělo chladně
a pak se otočil a do noci zmizel fádně.

Hledání

Procházím krajinou jen vlci tu jsou
hledám tu jedinou dívku chladnou
tu dívku jež život lehce přeruší
leč mé srdce již dávno tepem nehlučí
dívám se do všech stran a stínů
jen ona zbaví mou temnou duši splínů
z koutku úst vyvěrá mi pramínek krve
té jež krev patřila života za chvíli pozbude
pak uslyším volání smyslné a vášně plné
jdu za tím hlasem jež odevšad pluje
dojdu až k postavě jež černý zdobí šat
před ní již nejde o strachu či nestrachu lhát
natáhne paži bledou jak měsíc na nebi
do očí se mi mrazivě a přísně zahledí
hledáš mě zbytečně démone krve
i když jsem Smrt tvá duše tu stále bude
samotné zrození určil ti osud sám
bloudit světem a oddávat se krvavým hostinám
jdi a naplň zase osud svůj stůj co stůj
dar věčného života nikdy již nezatracuj.

Citová

Já city zamkl na zámek, a zahodil jsem klíč,

a strach jen další z poznámek,je z mého srdce pryč.

Tak kráčím ve svém zoufalství, věčností ubíhá mi čas,

co v srdci mém se ještě tkví, to neřekne mi vnitřní hlas.

Mé city ať už nikdy nezraní, já teď musím být jen sám,

jsem jenom tělo na hraní, snad jednou se toho vzdám.

S některou snad přijde souznění,teď byl by to jen klam.

Ač někdy chmury v mysli jsou, já nechci smutný být,

ač v mysli také hlasy chtíče jsou, už nesmím žádné ublížit.

Když není štěstí při mě nyní, já čekat budu na něj dál,

jednou snad přijde děvče ryzí, a já vezmu si co osud mi vzal.

Leč do té doby vězte dámy, já nejsem štěstí spíše klam.

Společenská

Můj život není epický, a štěstí je jen klam,

a boj není jen scénický, však srdce do nej dám.

V bezútěšné době této,ti nikdo nedá druhou šanci,

a nesmrtelní ztratí právo veto, jsou zas a jenom psanci.

Já vidím věci co jsou skryté, a přesto lidem na očích,

od nepaměti do věků vryté, tak jako hvězdy za nocí.

A v době kdy je každý soudcem, kdy každý vinnu v jiných hledá,

já bodám perem jako bodcem, bez sebesoudu se žít nedá.

novější články

vypnout mobilní verzi