Silenec | Moje pokusy o básně...

Hlas mé duše

Staletí bloudím sem a tam 
na slunečních plážích nebývám 
dnes jako před tisíci lety prve 
okusím mladé panny horké krve 
s úsměvem andělů a úmysly vlkodlaků 
vydám se na lov duší lidských vraků 
za noci temné když hvězdy jasně planou 
nezáří mé temné oči po vraždě hanou 
neumím se dívce láskou věrnou zaslíbit 
jen s úsměvem ji smrtelně chci políbit 
cítit jak její krev posilní mě na duši 
ženouc se k srdci které již nebuší.

Jak žiju

Raději se živím krví něžného pohlaví 
protože jen ta mi pocit síly a moci nastaví 
nehodlám žít tak jak všichni chtějí 
to bych dávno propadl dnešní doby beznaději 
proti proudu řeky stále jdu já proti všem 
protože vzdor je život a život je svoboda 
nechci zatrpknout a duši mít jak kus troudu 
jen svobodní vzdorují a mrtvý plavou po proudu.

Vyznání

Jsem psancem noci a zvrácené touhy 
život jež žiji zdá se mi pekelně dlouhý 
chci chodit nocí sám a oddávat se hrám 
zabořit jazyk svůj do něžného klínu 
zbavit tak svou duši na chvíli splínu 
vidět jak dívka zmítá se ve slastné křeči 
prožít si orgie bez těch zbytečných řečí 
cítit jak její klín prudce se slastí vzdouvá 
sledovat jak její tělo pohltila prastará touha 
zatratit na věky v boha a anděly víru 
sexem a krví získat zas svou krutou sílu 
v orgasmu vyrazit k jejímu něžnému krku 
pít její krev jak papír saje inkoust z brku 
sednout si polonahý na měsíční svit 
věčně tak jak žiji budu asi dále žít

Odraz mé duše

Viděl sem blázna 
přede mnou stál 
zvedl sem ruku 
to samé udělal 
řekl sem větu 
řekl ji hned též 
zapálil si cigaretu 
já kouřil též 
zmateně pohlédl do očí mých 
ten pohled temný byl upír v nich 
típl sem cigaretu 
zašlápl ji též 
cokoliv sem udělal 
udělal to taktéž 
pak však mě něco jen napadlo 
nevidím blázna...přede mnou je zrcadlo.

Noční život

Kolikrát po nocích ještě vyrazím do ulic 
a po mé procházce v lidech z života nezbude nic 
v bezpečí noci skrývám se ve stínech 
dávno již nebažím po dobrých vínech 
když dívka nevinná nejistě pak kráčí tmou 
mé smysly hnány jsou touhou prastarou 
v očích má obavy když ruka bledá má 
po jejich tvářích lehounce sklouzává 
polibek letmý a její hruď rychleji ve vzdouvá 
to lidské tělo ovládne chtíče hned touha 
v těsném mém obětí omámením upadá 
polibky vroucí vpíjí do mých rtů tak ráda 
pak mé rty sklouznou jen k jejímu krku 
ticho se přeruší v zběsilém srdečním tluku 
zasténá nevinně a v náručí mi náhle chabne 
mé mrtvé srdce však zůstává chladné 
bezvládné tělo chytám již z paměti 
co s ní se stalo jen chvíli měla ponětí 
do mých úst řine se životadárná řeka 
když ještě chvíli její skomírající srdce tepá 
lahodná chuť a nesmírná prostoupí mě síla 
zas jedna zjistila že v upíry je oprávněná víra 
není již krve zbila jen mrtvá krása nevinná 
bledý líc její letem k zemi se teď ubírá 
otřel sem ústa a pohlédl na tělo chladně 
a pak se otočil a do noci zmizel fádně.

Hledání

Procházím krajinou jen vlci tu jsou 
hledám tu jedinou dívku chladnou 
tu dívku jež život lehce přeruší 
leč mé srdce již dávno tepem nehlučí 
dívám se do všech stran a stínů 
jen ona zbaví mou temnou duši splínů 
z koutku úst vyvěrá mi pramínek krve 
té jež krev patřila života za chvíli pozbude 
pak uslyším volání smyslné a vášně plné 
jdu za tím hlasem jež odevšad pluje 
dojdu až k postavě jež černý zdobí šat 
před ní již nejde o strachu či nestrachu lhát 
natáhne paži bledou jak měsíc na nebi 
do očí se mi mrazivě a přísně zahledí 
hledáš mě zbytečně démone krve 
i když jsem Smrt tvá duše tu stále bude 
samotné zrození určil ti osud sám 
bloudit světem a oddávat se krvavým hostinám 
jdi a naplň zase osud svůj stůj co stůj 
dar věčného života nikdy již nezatracuj.

Citová

Já city zamkl na zámek, a zahodil jsem klíč,

a strach jen další z poznámek,je z mého srdce pryč.

Tak kráčím ve svém zoufalství, věčností ubíhá mi čas,

co v srdci mém se ještě tkví, to neřekne mi vnitřní hlas.

Mé city ať už nikdy nezraní, já teď musím být jen sám,

jsem jenom tělo na hraní, snad jednou se toho vzdám.

S některou snad přijde souznění,teď byl by to jen klam.

Ač někdy chmury v mysli jsou, já nechci smutný být,

ač v mysli také hlasy chtíče jsou, už nesmím žádné ublížit.

Když není štěstí při mě nyní, já čekat budu na něj dál,

jednou snad přijde děvče ryzí, a já vezmu si co osud mi vzal.

Leč do té doby vězte dámy, já nejsem štěstí  spíše klam.

Společenská

Můj život není epický, a štěstí je jen klam,

a boj není jen scénický, však srdce do nej dám.

V bezútěšné době této,ti nikdo nedá druhou šanci,

a nesmrtelní  ztratí právo veto, jsou zas a jenom psanci.

Já vidím věci co jsou skryté, a přesto lidem na očích,

od nepaměti do věků vryté, tak jako hvězdy za nocí.

A v době kdy je každý soudcem, kdy každý vinnu v jiných hledá,

já bodám perem jako bodcem, bez sebesoudu se žít nedá.