Zvláštní část textu jedné pisničky...

Ale kurva pravdivá...Něco končí aby něco mohlo začít, nebo taky ne. Ale takový je život. Ohlednu li se za sebe není moc věci na co bych mohl být hrdý. Nebyl sem nikdy svatoušek. Spíš naopak. Sígr, hajzlík a lstivý had. Ale všichni jsme nějácí. Stalo se toho hodně za toho čtvrt století co utváří můj charakter. A nebo málo? Věci se prostě dějí, vem to čert... Někdy mám pocit že některé věci mají svůj důvod. A některé chyby si prostě musím vyžrat. Možná že jsem jen žil moc bohémsky v době kdy sem měl myslet dopředu. A možná že v jisté etapě mi bylo všechno jedno. Když se dívám za sebe, na spálené mosty...co vidím...Pár holek..pár chvil štěstí? A bylo to štěstí nebo jen klam? Je mou chybou že se mi líbí mladší slečny. Ale ty nikdy neví co chtějí. Čím sem pro ně byl? Kdo ví...možná jen sexuálním uvolněním. A čím sem nyní? To ví snad jen ta s kterou se nyní rýsuje více. Ale co se má stát se stane, ať chceme či ne. Život je boj, boj o sny, a naše sny se někdy zhmotní. A vůbec to nečekáme. Stačí málo. Chtít někoho povzbudit...Ale o tom je ten život. O chtění...A co chci? To tady psát nebudu, ona to ví....

 Dvě vypité láhve vína,rudý nádech pokoje a GnR na plnou palbu....

Mnohé co bylo již pominulo, a věci chceme zapomenout se občas nevytrácejí, ale taková je doba. Když víte že se vám nedaří na co šáhnete. Snaha je hezká věc, ale když nenese ovoce, ptáme se sami sebe zda má vůbec něco smysl. Cokoliv. Může to znít jako stěžování. Ale není. Mám to co si zasloužím, nic víc a nic míň. Bohové mi dávají asi najevo že bych měl víc zabrat. Jak libo. Zabral bych nejraději tak že bych odjel někam daleko. Co také tady, zem je na pokraji krachu,mocipání víc otvírají huby a lidi jsou apatická stáda. 

Někdy se ptám sámm sebe co je vlastně důležité v životě. Ale na to má asi každej svůj osobitý pohled. Vím jedno, dnešní doba je jen honba za manonem. Ale k čemu to,k čemu je hrabat a něco mít, vždyť po smrti si to bude užívat někdo jiný. Materialismus, to je znamení doby...Každý chce víc než ten druhý, každý se každému dívá do talíře, soudí ho a stará se víc o druhé než aby si zametl před svým prahem. Všichni máme kostry ve skříni. Všichni.I já, ale to je můj boj jak se s nima vypořádám. Vím jedno, někdy je fajn prostě zatnout zuby. Chtěl sem být pro někoho tím nejlepším, a ztratil sem sebe. Svou blbostí. A za blbost se platí. Ale lidé přicházejí a odcházejí. Jednu chvíli je vše fajn, a pak..pak se to stane, sedíte u stolu, a jedna židle, jedna židle přebývá. Nebo na někoho čeká, kdo ví. Vím že v této době pro někoho jako já není místo. Ale právě proto tady budu strašit co nejdýl. I když je ta únava někdy moc znát. Ale co je vůbec život?Podřízení se? Super. Jak v čem, sem kdo jsem, raději budu žít chvíli jako lev, než desetiletí jako ovce.